Fotografuji tiché okamžiky hlučných dnů.

Jsem úplně obyčejná holka, která má ráda umění, příběhy a chvíle, které stojí za to si pamatovat.

K fotografii jsem se vlastně dostala úplnou náhodou. Sama jsem vždycky patřila spíš mezi introverty a před objektivem jsem se necítila úplně ve své kůži. Přesto jsem chtěla mít svoje vlastní fotografie — takové, na kterých se jednou ráda uvidím a které mi připomenou, kým jsem tehdy byla.

A právě tehdy mi došlo, že mě na fotografování baví mnohem víc než jen být na druhé straně objektivu.

Chtěla jsem do fotografií vložit něco svého. Svůj pohled, cit pro světlo, barvy a především okamžiky, které se nedají naaranžovat. Vzala jsem tedy do ruky foťák a začala fotit.

A čím déle fotím, tím víc mě naplňuje jedna jediná věc — radost, kterou může fotografie někomu přinést.

Nemusíte umět pózovat. Nemusíte vědět, co dělat před objektivem. A už vůbec nemusíte být extrovert.

Stačí přijít takoví, jací jste.

Já budu ta trpělivá holka za foťákem, která se postará o zbytek. Budu se dívat, čekat a hledat ty malé okamžiky, ve kterých jste opravdu vy.

Možná se mi podaří zachytit i to, co zůstalo nevyřčené. Pohled, který řekl víc než slova. Pocit, který se nedal pojmenovat. Chvíli, o které jste tehdy ještě nevěděli, že vám jednou bude chybět.

Ale vždycky tam zůstane světlo, které zůstalo.

A možná právě proto se k některým fotografiím vracíme znovu a znovu. Ne proto, že jsou dokonalé, ale protože v nás dokážou na okamžik probudit něco, co už dávno pominulo.

A než okamžik zmizí, takhle si to chci pamatovat.

Dijuška